AUMES

Peking, den 2

Obával jsem se, že v temnici bez oken bych se bez budíku nevzbudil, a proto jsem si nastavil budík (ne kokrhání!). Jak jsem byl naivní! 5:30 ráno se dá poznat tak, že všichni na chodbě a v okolních pokojích začnou dupat, chrchlat a mlátit dveřmi. Vydržel jsem to asi do 7. Znepokojující také bylo, že jsem ráno už vůbec necítil cigaretový zápach. Raděj jsem se tedy co nejrychleji sbalil, od google translate si nechal přeložit do obou verzí čínštiny, že mi dneska mají dát jiný pokoj s oknem. Můj zarputilý výraz asi recepční přesvědčil, že dneska s vytáčkami výmluvami, či předstíráním znalosti pouze čínštiny neuspěje a vzdala to zcela bez boje. Konečně mám pokoj s oknem!

Tento pokoj se vyznačuje jednou zvláštností (když tedy pominu šikmo namontovanou DIN lištu v rozvaděči). Hotelový architekt patrně před návrhem pokojů v tomto hotelu dostal vážnou výtku za nedostatek kreativity. Hrozba pracovního tábora mu vnukla vyjímečný nápad. Koutek ze sprchou a záchodem je oddělen skleněnou příčkou z čirého skla. Když nad tím tak ale přemýšlím, tak ten pokoj opravdu díky tomuto řešení vypadá prostornější než ve skutečnosti je. Hehe. Už se těším až přijede Viktorie. Každopádně je pokoj v nejvyšším patře a ještě na konci chodby, takže je tu o poznání větší klid. Doufám, že nebude hořet. Na rozdíl od pokoje v Koreji tu pod oknem chybí lano na slanění.

Po vítězném souboji jsem rychle skočil na snídani (všechno jídlo je tu divné – sladké párky, sladký bílý jogurt, sojové mléko….) a s dobrou náladou jsem došel do práce. Ráno jsem začal chystat seznam věcí, co budou potřeba na změření časové odezvy jejich tlumičů. Po chvíli dorazil prof. Wei a říkal, že by bylo dobré sepsat co bude potřeba na změření časové odezvy tlumičů :-). V nové práci mám 2 kolegy, na které se mám obracet když něco budu potřebovat. Marvin umí dobře anglicky a tak mi hned po odchodu prof. Weie řekl, ať se se vším obracím jen na něj, protože jeho druhý kolega prý nestíhá disertaci, a na blbosti nemá čas. Když jsme šli na oběd, tak se dost ptal, jak dlouho bude práce na zkoušce trvat. Že nejlepší by bylo, kdyby se to povedlo týden do mého odjezdu. Že si chce pak vzít volno. Také říkal, že v rámci dizertace dělá vzduchové pružiny a tlumiče ho nezajímají. Asi je tam pěkně štvu. Když jsem se ptal kdo tam teda od nich ty tlumiče vlastně navrhuje, dozvěděl jsem se, že se navrhují v té spřízněné firmě, která dle prof Weie vznikla tak, že Weiův tým ty tlumiče vymýšlí a firma je pouze vyrábí. Trochu se to zacyklilo, ale to nevadí, protože se možná díky tomu možná rychlovlakem dostanu do té fabriky co ty tlumiče vyrábí. Na fondu je na mě stejně vyčleněno dost peněz, ze kterých se veškeré tyto náklady hradí a co se nevyčerpá, to přijde nazmar. Prof Weie rozesmutnilo, že letenky byly tak levné. Něco zbude i na výplatu (bohužel stanovena maximální výše), takže vzhledem k tomu, že mi běží i výplata od VUT si stěžovat nemůžu.

Pracovní prostředí je nesrovnatelné s atmosférou v kanceláři u nás na VUT. Zde je ticho, za celých 8h nezvonil žádný telefon, jediným zdojem hluku jsem byl já když jsem se bavil s prof. Weiem a pak když jsem se chtěl připojit na internet. Wifi nechtěla fungovat, nakonec jsem s počítačem musel jít s Marvinem na IT podporu, kde se na wifi připojil na první pokus. Internet pak ale stejně běžel špatně (a tím nemyslím, že se nedá připojit na žádnou službu od google). Pořád vypadává, nebo se stránky s emailem načítají i několik minut. Během polední pauzy jsem se taky snažil vyřídit čínskou SIM kartu. Předplacená simka s 15 GB dat tu vyjde na cca 240 Kč. Nízkou cenu ovšem bohatě vyvažuje administrativa. Samozřejmě se simka kupuje na pas, dokonce si vás vyfotí, musíte se podepsat atd. Prostě nákup simkarty na měsíc trval více než půl hodiny. Po obědě (rýže a nasekané kosti se zbytky masa v omáčce) jsem byl nějak vyřízený a chtělo se mi spát. Tak jsem odešel asi už v 16.30, ale stejně už jsem byl v kanceláři skoro poslední. Na večer jsem nekupoval žádné jídlo, musím dojíst chleba a štangli salámu, kterou jsem si musel koupit, protože mi Viktorie prorokovala, že bez salámu nepřežiju první týden. Možná ale spíše rafinovaně počítala s tím, že pokud sním celou štangli, sám od sebe začnu dávat přednost těm čínským divnostem. To má ale marné, protože salám zítra vezmu do kanceláře a zkusím se o něj podělit. Stejně tu nemám lednici a nevím, jestli by se nezkazil.