AUMES

Expedice Bajkal 4.7.2018

ZS: Ráno jsme po včerejším kulturním náporu vyjeli z hostelu až po 9. hodině a přes řeku Kostromu zamířili do místního kláštera a skanzenu. V komplexu kláštera bylo několik různých expozic. Na druhém postu jsem narazili na průvodce malé skupiny, kterého Viktorie dále nazývala díky pravděpodobně záměrné podobě pan Depp. Toho jsme se nadále drželi, poněvadž vypadal, že podává stručný, leč vydatný výklad. Ačkoliv do komplexu vedla jen jedna cesta hlídaná paní, která organizovala výdej šátků, sukní (a také téměř nutila turisty zajít se podívat na místní čisté záchody), při vstupu do každé expozice po nás chtěla paní dozorkyně lístky, na které dala razítko. V každé místnosti pak seděla podružná paní dozorkyně, která obvykle jen seděla a četla noviny. Viktorie si naivně myslela, že by snad k expozici mohla podat vysvětlení. Na dotaz na rozdíl mezi emailem a finiftí si vysloužila jen vyčítavý pohled dozorkyně a odpověď „něznaju“. Podobná situace nastala u expozice ve skanzenu. Ve starém kostele byl vystaven kámen s velkým nápisem „kamen-slezak“. Samozřejmě jsem se hned zajímal, čím hraje kámen Slezak tak velkou roli v životě obyčejného rusa. Viktorie nevěděla, a tak položila dotaz: „A što eta za kameň?“. Paní dozorkyni, která u tohoto kamene už pravděpodobně pár let proseděla, tento dotaz poněkud zaskočil. Chvíli nervózně těkala pohledem mezi mnou, Viktorií a kamenem až nám to konečně vysvětlila: „Eto kameň-slezak“.
Viktorie bodovala i v jizbě v jednom z dřevěných vesnických domků. Na výstavce tam byla prehistorická žehlička (což je zubatá prohlá deska, kterou se jezdilo po oblečení namotané na dřevěném válečku, čímž se látka vyhladila – tuto skutečnost jsme se dozvěděli včera v muzeu žehliček). Když J. Depp barvitě vysvětloval použití tohoto nástroje jakožto prehistorická pračka, Viktorie ho opravila, že to byla žehlička. Mr. Depp ještě se ještě chvíli snažil oponovat, aby před svou skupinou neztratil veškerou vážnost a úctu, o kterou stejně přišel když paní dozorkyně pro danou chaloupku potvrdila Viktoriinu verzi.
Vesnické domky z konce 19. Století překvapily svou velikostí, provedením i vybavením. Jednalo se pravděpodobně o domky bohatých vesničanů, ale i tak byly větší než podobné domky ve skanzenu v Rožnově. Provedení domků bylo také na vysoké úrovni. Domky byly zdobeny velmi pečlivě vyřezanými ozdobami a v chalupách nechyběly gramofony, švýcarské kyvadlové hodiny či Toneťácké židle. Až měl člověk dojem, že ve své době byly srovnatelné se stavbami u nás. O současných běžných domech to bohužel neplatí.
VS: Poslední několik dnů měla jsem potíže se vstupem do kostelů. Podle pravoslavné tradice bych měla mít ukryté nohy (sukni) a vlasy. Ve většině církví se dá šátek půjčit – je dost naivní předpokládat, že moderní žena ho bude konstantně nosit s sebou pro případ, když dostane hořící žízeň po komunikaci s Bohem. A nikomu to nedělá žádné problémy. Ale ne v Sergijevom Posadě. První věc, kterou jsem uslyšela od místního báťušky , když jsem se zeptala, kde můžu půjčit šatek, bylo: „O tom se má přemýšlet dříve. Když jdete do obchodu, tak peníze doma také nezapomenete“ . Porovnání posvátného místa s obchodem mě docela zarazilo, když ještě vzpomenu, že bible nás učí trpělivosti vůči ostatním lidem.
Podruhé podobná situace nastala v Kostromě. Měla jsem na sobě tmavé kalhoty s upnutými nohavicemi a obnaženými kotníky. Vyhodnotila jsem toto oblečení, jako dostatečně uzavřené, a pohled na mé kosti u lidí spíš vyvolává chtění mě nakrmit, než nějaké jiné přání. Natáhla jsem si šátek a šla dál. Nedaleko od oltáře k nám přišla jeptiška a začala mi vyčítat, že mám holé nohy a příliš moc obtažené. Naštěstí, jsem nedávala její slovům moc velkou pozornost, protože v ten moment jsem se zadívala na nohy skupiny žen, jež šla před námi, v průsvitných sukních, které rozfoukával letní vánek i trochu výše než kolena.
Ale není všude takhle. V komplexu kláštera mi velmi příjemná a vstřícná paní vydala šátek a něco jako zavíjecí sukni bez jakýchkoliv problémů a výčitek.
Akce střída akce. A pokud Zbyněk řídí, mám čas vypravět jednou historku. Ještě před Moskvou nám začalo v autě vonět něčím sladkým. Vezli jsme mým kamarádům jahůdky a lišky. Tak jsme si řekli, že to bude něco z toho.
Po večeři jsme však pro všechny případy vytáhli bedýnku a prohrabali všechno ale nic, co by mohlo vyvolat podobnou pachuť,´ nenašli.
Pomalu intenzita vůně stoupala. V okamžiku, kdy jsme odjížděli od Moskvy už něčím sladkým pořádně smrdělo. Před Segijevým Posadem jsme přišli k závěru, že je to z toho, jak jsme sejmuli nějakého ptáka, který se ted´ pěkně rozkládá někde pod kapotou. Na benzince jsme prolezli všechny otvory, kam by se mohl nacpat, ale žádný pták se tam neschovával. Vytáhli jsme bedýnku a opět ji prohrabali, a čichali ke každé věci, co tam byla. Podívali jsme se do batohů a pod sedadla. Žádná věc nesmrděla.
V Perejaslavlě Zalesskom se ten nasládlý smrad už skoro nedal snášet a začal nabývat mléčný odstín. Nikdo nemá rád smrad ve svém domě, a ještě více štve, když nevíte, co to je. Tak jsme vytáhli z auta úplně všechno a nechali chvilku stát (ZS musel ke kontrole předložit i sandály), abychom měli lepší čich.
Problém se vyřešil analyticky. Po cestě se snažíme nakupovat jen jídlo, které hodláme sníst v nejbližším půldni. Jediná věc, která se vezla déle přibližně od okamžiku, kdy v autě začal být cítit bylo extrudovaná pšenice s medem. Po odstranění sáčku smrad odezněl.
Zvláštní jen je, že k sáčku jsme čichali několikrát a při přímém nasátí byla vůně jiná. Doufám, že při překročení hranice nám ve voze nenajdou tu vysušenou mrtvolu.