AUMES

Expedice Bajkal 25.7.2018

Celý den valíme po nudné rovině. Chceme to mít co nejdříve za sebou, a tak jedeme a nikde nestavíme. Měli jsme naplánovanou návštěvu Omsku. V Lonely planet je ale napsáno, že v Omsku nemá smysl vystupovat, snad jen pokud potřebujete zabít čas, že lze navštívit muzeum umění. Toto muzeum ale pro nás nemá smysl navštěvovat, protože místo přemýšlení nad obrazem bych přemýšlel, že musíme ještě 500 km urazit po rovině. Kilometry, také díky bonusu 2h získaných přejezdem časového pásma, docela ubíhají a jednu chvíli to vypadá, že bychom to mohli stihnout až do Čeljabinsku. Pak se ale napojujeme na silnici, která se opravuje, na dlouhých úsecích se jede kyvadlově, a tak se shodujeme, že to zapíchneme v Šumice se 17 000 obyvatel. I tak máme pro dnešek na tachometru něco málo přes 1000 km. Město zapadá do nudné krajiny. Máme problém najít ubytování. Nacházíme jen hotel, kde nám ale 3000 za noc přijde trochu moc. A pak už zbývá jen gostinica, kde je noc za 1400, kterou bereme. Gostinica se provozuje ve 3. patře domu, který opět vypadá jako z válečné zóny. Za vstupními dveřmi jsou napříč vchodovými dveřmi nad podlahou natažené trubky, které musí všichni příchozí překročit. Na rozdíl od předchozích domů podobně jako chodba vypadá i náš pokoj. Vše je původní asi z roku 1960 a ne příliš udržované. Hlavní ale je, že teče teplá voda. Která je, stejně jako v předchozím místě, slaná. Když jsme se ptali lidí, jestli jim to nevadí, říkali, že si zvykli a normálně z toho vaří i čaj. Přitom je voda tak slaná, že na vaření těstovin už by se moc dosolovat nemusela. Viktorie si večer dává kaviár s chlebem, já jen chleba s tresčími játry a salát.