AUMES

Expedice Bajkal 24.7.2018

Na dnešek jsme naplánovali prohlídku Novosibirsku. Novosibirsk je 3. Největší město Ruska. Bylo založeno v roce 1893 jako uzel na Transsibiřské magistrále. Trvá tak nějakou dobu, než z okraje města, kde jsme měli hotel, dojedeme do centra. Máme naplánovanou prohlídku železničního muzea, nádraží a nábřeží řeky Ob. V železničním muzeu platíme za oba 140 RR a speciálně pro nás odemknou sál s expozicí a rozsvítí nám. Po celou dobu prohlídky jsme tam sami. Expozice je hezky naaranžovaná, některým exponátům ale ne zcela rozumím, proč tam jsou. Třeba několik vystavených starých žehliček, či postup měření emisí u auta. Mimochodem, zase je vystavena židle firmy TON, nesprávně popsána jako TONN.
Dalším bodem v programu je prohlídka nádraží. Nádraží je v Ruském stylu veliké. Velmi mě překvapuje velkorysost (tedy velkorysost mě spíše vyráží dech, než že by mě v Rusku překvapovala) a modernost hal a také čistota a pořádek. V halách to vypadá spíše jako na letišti než na nádraží. Kéž by nádraží v ČR vypadala také takto. Poslední bod programu spojujeme s testem místního metra. Systém je stejný jako v Petrohradu. Za 20 rublů si koupíte žeton (kovová mince) který hodíte do turniketu, čímž můžete vstoupit do prostor metra a jet kam chcete. Metro bylo také čisté a dlouho jsme nečekali. Poodjeli jsme 4 stanice a pěšky se vraceli zpět. Za pobyt v Rusku už jsme si zvykli na poněkud jiné velikosti řek, takže Ob už nám připadá jako taková normální řeka. Zpět do centra jdeme po nábřeží, které je hezky spravené. Z nábřeží po chvíli uhýbáme a jdeme kolem mlýna a pekárny na ulicích, které jsou velmi zanedbané s chodníky plnými kaluží a bahna. Mnoho budov, ač stále používaných, je zarostlých. Z fasády klidně rostou keře a nikoho to nevzrušuje. V Novosibirsku toho k vidění moc není a tak po 2. Hodině nasedáme do auta a míříme na Omsk. Ráno vyjadřuju přání jet co možná nejjednodušší cestou. Navigace Yandex totiž propočítává cestu dle času, což vede k velmi složité cestě, kde se pořád někam odbočuje, což je pro mě v neznámém ruském městě nápor. Nerad bych auto odřel. Viktorie se tedy snaží navigovat ručně dle mapy.cz. Jen si pouští automatické otáčení mapy. Kdysi jsem jí vysvětloval, že to zásadně nepoužívám, protože když se mapa točí, vůbec nevím kam jedu. Když míří pořád k severu, obvykle vím přibližný směr, a tak když špatně odbočím, pořád se dá rychle zorientovat. Viktorie ale mé dobré rady zásadně odmítá. A proto prvně objíždíme dokola kruhový objezd originálně asi se 2ma nebo třemi pruhy, kde je jich ale reálně 5. Auta se různě proplétají, míjíme se v centimetrových vzdálenostech. Vůbec se mi to nelíbí. Nakonec vyjíždíme na výpadovku, po chvíli Viktorie začne být nejistá a žádá si okamžitou změnu směru jízdy, chvíli to vypadá, že díky otočení mapy si nevšimla, že se vracíme zpět na Bajkal. Vše ale dobře dopadá, nakonec jsme si zajeli jen minimálně. Celý zbytek dne jedeme rovinou, na silnici je plno náklaďáků, nesmyslných omezení na 70 km/h s četnými radary. Končíme v městečku Tatarsk. Malé město, kde bych opravdu nechtěl bydlet. Doma se budeme muset podívat na způsob financování měst. Rozdíly v úrovni městeček jsou ohromující. V Tatarsku jsou rozbité cesty, na okrajích cest bahno, příkopy jsou nečištěné, u cesty přímo u centra města je tak bažina, chodníky v podstatě neexistují. Atmosféru dokresluje kouřící komín teplárny. V ubytovně potkáváme podnapilého rusa, který si chce v recepci prodloužit pobyt v báni. Je velmi družný, dokonce mi chce věnovat čepici, která se nasazuje v báni, aby se neničily vlasy. Chválí Viktorii, která se červená a raději mlčí, aby neprozradila Moskevsko brněnský akcent. Po ubytování jdeme koupit něco k jídlu. V místní samoobsluze sice mají otevřeno. Chladící boxy ale mají zakryty kartonem. Viktorii vysvětluju, že je to určitě kvůli lepší izolaci a úspoře energie. Karton nenuceně dávám bokem, vybíráme předpřipravené lazaně. V tom k nám přijde prodavačka a nutí nás lazáně vrátit do boxu, protože prý dneska už udělali inventuru v boxech a nemůžeme tak z nich nic brát. Trochu to připomíná Hospodu na mýtince. Když se vcelku nepokrytě směju, štvu tak Viktorii, která se jde poradit za člověkem, co vypadá jako vedoucí provozovny. Když nepochodila ani tam, utahuju si ještě trochu, ale zase nesmím moc, aby nás nepotkala ponorková nemoc….