AUMES

Expedice Bajkal 18.7.2018

Poučeni z předchozího turistického zážitku jsme start dnešního výletu na pík Ljubvy naplánovali na brzké ráno. Z Aršanu to má být cca 5 km s převýšením 1200 m. Viktorie sice chtěla tuto túru vykonat již včera v 6 večer, kdy se začaly trhat mraky (je to přeci jen 5 km), ale nakonec jsme se shodli, že náš fotoaparát přeci jen není vhodný na noční focení. Takže vstali jsme v 6:50 místního času a v 8 už jsme startovali na pěšině vedoucí k vrcholu. Brzy začal opravdu strmý výstup. Pár metrů za námi šla rodinka čítající matku, otce a syna se stejným cílem. Jejich nástup byl rychlejší než náš, a tak nás na začátku trasy předběhli. Situace se obrátila po dalších 500 m, kdy jsme zadýchanou rodinu rozvážným krokem předešli a až na vrchol jsme zvyšovali náskok. Podařilo se nám dojít a předejít i druhou skupinu. Vedení jsme ale ztratili díky výrobě improvizované pojistky drdolu, protože Viktorie ztratila gumičku do vlasů. S touto skupinou jsme se posléze několikrát vyměnili, nakonec ale na vrchol dorazila o několik sekund první. Asi ve ¾ trasy jsme dohonili i poslední skupinu, která ráno vystartovala dříve než my. Tak se stalo, že jsme na vrcholu toho dne stanuli druzí. Čas výstupu byl 3,5 hodiny. Celou cestu nás provázeli 2 psi, kteří pak na vrcholu zůstali. Cesta zpátky nám zabrala ještě méně času. Ve 2 hodiny už jsme startovali auto z Aršanu. Oproti výletu před dvěma dny byl tento výlet nenáročnou procházkou. Výhled z vrcholu je nádherný a byl umocněn tím, že když jsme na vrchol dorazili, byla všude oblačnost, která se během následujících 10 minut téměř zcela rozpustila. Sajany jsou typem podobné Vysokým Tatrám. Turisticky dostupných vrcholů je ovšem jen pár, což je velká škoda.
Ačkoliv jsme výstup zvládli celkem v pohodě, přeci jen jsme trička propotili. Do Irkutsku jsme chtěli dorazit jako lidé. Situaci jsme chtěli vyřešit hygienickou zastávkou na toaletě některého z Café u cesty. Ačkoliv v těchto kavárnách lze, za pro Čechy nízké ceny, objednat vcelku chutná jídla, umytí rukou a klasické toalety bývají problém. Vybírali jsme tedy z Café, které vypadaly nově postavené a větší velikosti, protože u menších a starších je často záchod na ulici. V prvním café jsme se zeptali a dostali negativní odpověď. Při vstupu do druhého jsme viděli vykukovat umyvadlo a za ním se zdál být záchod. Zdání ovšem klamalo a záchod tam žádný nebyl – obsluha nám sdělila, že záchod je na ulici, což obvykle znamená značně znečištěná kadibudka, kterou dobrovolně navštívíte jen v případě, že již několik stovek kilometrů projíždíte nezalesněnou krajinu a není zbytí. Umyvadlo navíc pravděpodobně bylo napájeno z přilehlé nádrže na dešťovou vodu. Opravdu by nás zajímalo, jak to v podobných zařízeních vypadá s hygienou a to zvláště v zimě. Poněkud komicky pak působí zavření McDonalds v Moskvě kvůli špatným hygienickým standardům.
V podvečer jsme nebezpečným úsekem s kopcemi a serpentýnami dojeli do Irkutsku. Nebezpečný je zejména proto, že po něm jezdí vysloužilé kamiony z USA a Evropy, jejichž současní řidiči zřejmě znají stav svých brzd. Z kopců tak některé kamiony jedou krokem se zařazenou rychlostí a snaží se nebrzdit. Dojede-li je kamion, který má brzdy v podobném stavu, ale motorem nedokáže udržet požadovanou rychlost a dobržďuje brzdami, stavá se, že od kol se začne velmi silně kouřit. Pak už je jen na řidiči, jak odolný je. Slabší povahy zastavují v kopci, klidně v zatáčce, silnější povahy s kouřícími brzdami jedou dále. Přitom kopce to nejsou ani nikterak dlouhé, ani nikterak prudké. Řidiči osobních aut jsou pak nervózní a předjíždějí v úsecích s dvojitou čárou, kde prostě vidět není nic. Přitom určitě nadávají na čechy, kteří se drží za kamionem a tak prodlužujují předjížděcí manévr. My jsme předjížděli až jsme měli prostor na předjeté celé kolony. Řadit se před kamion s výše popsaným stavem brzd nám přišlo jako sebevražda