AUMES

Expedice Bajkal 17.7.2018

V 5 ráno nás probouzí burjatská žena, která do okna křičí „Ljubo“. Tak se jmenuje majitelka bytu. Když ji Viktorie vysvětlí, že v bytě jsme teď my, že jí má zavolat, spěšně odchází a my si dopřáváme ještě několik hodin spánku. Stejně prší a výstup do hor tak se odkládá.
VS: Když nám ta paní křičela do okna, právě jsem hluboce spala. Hodně burjatů má trochu jiný hlas, kvůli tomu můj spící mozek dokreslil k výkřiku „Ljuba“ jurtu, koně, step a hory na pozadí. Měla jsem strach, že jedno stádo uteklo. Jelikož jsme kolem sta koni měli pod oknem, tak jsem v polosnu honem vylezla z postele na kontrolu.
Tady začíná být světlo velmi brzy. Kolem pěti ráno už svítí naplno. Ale dneska, bohužel slunce nemělo dostatek sily, aby zvládlo rozpustit mraky na horách. K tomu ještě pršelo. Tak jsme se domluvili, že se pojedeme podívat bliž k Mongolsku. V mastabách Ruska navigace začíná dostávat vtipný odstín – od Brna k Bajkalu kolem šesti a půl tisíc kilometru se jede rovně, a pak za Krasnojarském doprava a ještě tisíc. Dneska to bylo jenom nějakých dvacet do hlavní cesty, a pak doprava a pořád rovně.
Oblaka, ležící na kopích, dodávala krajině ještě vetší malebnost, stromy vystupovaly a ponořovaly se do chuchvalců mraků. Tráva svěžích zelených odstínů vypadala jako posekaná poctivým rakouským zahrádkářem. Po obou stranách cesty se sem a tam táhly skoro opuštěné vesnice a našedlé dřevěné ploty. Je to skoro nepochopitelné, že se z takového nádherného místa ještě nestalo velké turistické centrum. Myslím si, že kdyby se tady někdy ocitl schopný člověk s finančními možnostmi, citem, a dobrými známými, frčelo by to tu. Biofarmy, cyklistika, pěší turistika a tak. Snad to někdy přijde, až se přestanou řešit problémy přežiti a uvolní se kapacity na estetiku a zajímavé trávení volného času.
Biofarmy by se tu rozjely určitě. Sice je všude je spousty oplocených pastvin pro skot, krávy a koně se pasou všude, kde se jim zrovna zachce. Někdy i přímo na cestě. Tak jsme si museli dávat pozor, abychom nějakou nepozornou krávu nepřejeli. Ale jinak bez legrace – mají tu skoro nekonečné louky, kam oko dosáhne, se skoro alpským vzezřením. Zdá se mi, že se vyhání ven na jaře, a zahání se domů až na podzim, a mezi těmito časovými body si vesele žerou šťavnatou trávu několik měsíců v kuse.
Po cestě jsme natrefili na odbočku na burjatskou svatyni – Dacan – vedla někam do hor. Tak jsme sjeli z hlavní a za několik desítek metru se povrch proměnil na bílé kamínky. A ještě za nějaký čas na polňačku s nekonečným množstvím děr. Ale jeli jsme podle krásné řeky, která se svou barvou schylovala k očím árijské dívky, z obou stran řeku svíraly skály s jehličnatými stromy. Na naší cestě k Dacanu ještě ležel SPA rezort, kde se dalo absolvovat radonovou koupel (Zbyněk mi hodil menší připomínku, že v Česku se při stavbách kontroluje úroveň radonu), a pár pensionátů. Křížili jsme několikrát řeku po dost nejistých mostech, viděli, jak se staví nový dřevěný.
Dacan stoji v lese vedle posvátné hory. Pro vchod na teritorium chrámu si ženy mají navléknout sukni a všichni obnažit hlavu. Kolem hlavní budovy leží cesta se stupy a modlitebními bubny, které mají rotovat. Na každém jsou napsané moudrosti DalajLámy. Všude jsou vlajky s modlitbami – vítr je rozfoukává a tím zvyšuje šance, že se přáni splní. Věřící mají obejit chrám tři, sedm nebo devět krát. Jedna žena se modlí, několik dalších si obléká sukně a jdou dovnitř.
Pokračujeme k Mongolským hranicím. Nebe začíná vypadat víc nadějně a hory se pomalu zvedají. Otevírá se pěkné údolí se slunečnými fleky na kopcích. Naším cílem bylo přijet co nejblíž k hoře Monku-Sardyk s výškou kolem tři a půl tisíce metrů. Ale v městečku Mondy, před odbočkou nám nutným směrem, stojí pohraniční kontrola. Státní příslušníci EU pro vjezd do Mongolska potřebují vízum, Ruští občané mohou vjet bez víz, ale pro průjezd příhraniční zóny potřebuji speciální povolení, jež se dá zařídit za deset dnů. Bohužel jsme žádné povolení neměli, tak jsme se museli otočit. Je to divné, že se nedá projet blíž než deset kilometrů k hranicím. Také je trochu zvláštní, že Zbyněk potřebuje víza. Ale na druhou stranu mají pravdu – kdyby nebylo takových omezujících faktorů, jako víza a různé papíry, tisíce Evropanů by se začalo hrnout do Mongolska za lepším a řešit pracovní povolení a otázky uprchlíku nikdo nemá rád.
ZS: Zvláštní kapitolou je v Rusku tankování. Postup je poněkud komplikovanější než v ČR. Zvláště pro tankování LPG platí zvláštní pravidla. Viktorie mi kdysi říkala, ať se nevztekám nad ruskou byrokracií, že ať to beru jako Rusové, prostě to tak je, nedá se s tím nic dělat, pokud nechci strávit celý život bojem s úředníky, je lepší přijmout zaběhnutý systém. Tato schopnost se i u ní pobytem v Česku pravděpodobně oslabila. Na některých tankovacích stanicích na plyn totiž striktně vyžadují, aby všichni pasažéři vystoupili a odešli od automobilu do vzdálenosti 3m. 3m se obvykle nezkoumají, stačí, když pasažér prostě není v autě. Toto pravidlo vyžadují obvykle u větších stanic, kde je větší pravděpodobnost kontroly zaměstnanců. U jedné benzinky už to Viktorie nevydržela a pumpaře se vcelku logicky zeptala, jestli si myslí, že v případě výbuchu plynu pomůže, že bude 3 m od vozu. Pumpař jí také vcelku logicky odpověděl, že si nemyslí, že by tato vzdálenost měla nějaký zásadní vliv na její zdraví v případě výbuchu, ale že pokud by zůstala sedět v autě, mohlo by to mít zcela zásadní vliv na jeho výplatu, protože je šéfové kontrolují. Ačkoliv Viktorii tato odpověď neuspokojila, na pumpařovo vysvětlení se nedalo nic namítnout. Ale abych se vrátil k postupu: přijedete na AZGS, vypnete motor, otevřete víčko nádrže, načež příjde pumpař a nainstaluje tankovací hubici. Zatímco pumpař jde k vozu, vy jdete od vozu ke kase, což je ve většině případů neprůhledné okýnko s reproduktorem a mikrofonem (VS: okýnko, nainstalované v takové výšce, že člověk normálního vzrůstu by se měl k němu ohnout). Řeknete „možno gaz do polnoj i zarplatit kartoj?“ a může nastat několik situací: Buď to jde, pak dáte do šuplíku pod okýnkem kartu a čekáte, dokud pumpař nenatankuje. Osoba za okýnkem pak zadá platbu a buď rovnou bezkontaktně zaplatí, nebo zadáte pin. Tak toto byla nejjednodušší situace. Trochu složitější to je pokud karty neberou. Pak necháte hotovost vyšší, než co očekáváte, že padne do nádrže. Po dotankování vám osoba za okýnkem vrátí přebytek. A pak také občas narazíte na pumpu, kde prostě do plné nádrže natankovat neumí a musíte zadat a předem zaplatit počet litrů, o kterém víte, že se jistojistě do nádrže vejde. V Rusku se snažíme vše, co jde platit kartou přímo. V bankomatech lze totiž vybrat najednou maximálně jen 5000 rublů (ekvivalent 1800 Kč). Háček je v tom, že za každý výběr mi banka strhne 100 Kč za výběr v zahraničí. Zatím jsme narazili na jediný bankomat, který dokázal vydat 6000 rublů.
Zrána má být pěkné počasí, tak jsme se brzo vrátili do bytu, abychom mohli nastartovat co nejdříve.