AUMES

Expedice Bajkal 11.7.2018

Snídani už jsme tedy měli i lepší a větší. Když se nás paní kuchařka zeptala, zda ještě nechceme bliny, že jí tam na 3 zbývají suroviny, tak jsme souhlasili. Poté co jsme je dojedli nás zkasírovala o 100 rublů. Z Mariinsku jsme rádi odjeli za bohatým programem. Z hlavní cesty jsme před Krasnoyarskem uhnuli na přehradu s vodní elektrárnou v Divnogorsku. Jeli jsme po vylidněné silnici s dlouhými kopci a hlubokými lesy tajgy. Stromy v tajze jsou trochu jiné než u nás – trochu špičatější. Lesy v Rusku nám obecně připadají jiné. Asi se o většinu plochy nikdo nestará, a tak i když jsou lesy velké a husté, rostou v nich stromy s tenkými kmeny. Nevím, na kolik jdou hospodářsky využít. Dneska jsme potkali dva Kamazy se dřevem, ale na to, v jaké oblasti se pohybujeme, bych jich čekal více. Tyto Kamazy už navíc byly v takovém stavu, že do kopce jely rychlostí sotva 20 km/h a vypouštěly u toho oblaka černého dýmu. V Rusku si člověk uvědomí význam emisních norem. Ačkoliv se vozový park zdá podobný jako v ČR (s rozdílem, že zde na východě je spousty aut s pravostranným řízením), na silnicích opravdu silně smrdí spaliny. Spousty náklaďáků evidentně nemají filtry pevných částic a funkční systémy SCR. Ono taky AD Blue jsme v celém Rusku potkali zatím snad jen na jedné benzínce. Zvláště za Novosibirskem v kopcovité krajině se často kolem silnice válí načernalý opar. I pan opravář když odřezal výfukové potrubí se smál, že ještě máme katalyzátor. U nich se prý dávají rychle pryč, protože kvalita benzínu je prý špatná a katalyzátory se ucpávají.
Vodní elektrárna je pořádně velká a zasazena do krásné přírody. Jen je celá oplocená a žádní turisté tam nechodí. Když jsme zajeli k rozvodně elektrárny, zeptala se Viktorie jednoho hlídače na prohlídku. Ten odvětil, že prohlídky se zcela jistě nekonají, ale že je možné dojet prakticky až na hráz, což jsme v zápětí učinili. Dá se ovšem dojít jen na začátek hráze, poté následuje závora, plot s ostnatým drátem a budka s hlídačem. Opatrně jsme zkusili vytáhnout fotoaparát, a s napětím očekávali, kdy se ozve střelba. Hlídači naštěstí po prvním očním kontaktu s námi zalezl do boudy a patrně sledoval televizi, takže nás nikdo nerušil. Je velmi zvláštní, že tak krásné a zajímavé místo není plné turistů. Posléze jsme přes řeku Jenisej dojeli do národního parku Krasnojarské Stolby. Potupně jsme na kopec vyjeli lanovkou a prošli asi 10 km. Opět jsme nechápali, že ač je místo v podstatě předměstím milionového města, téměř nikdo ve skalním městě není. Možná je to tím, že se nám u lanovky dostalo varování, že se nahoře pohybuje medvěd, ať nechodíme moc daleko. Valná většina turistů došlo na cca půl kilometru vzdálenou vyhlídku, dále množství turistů se vzdáleností exponenciálně klesalo. Na skále na konci jedné pěšiny jsme potkali poslední 2 kluky, kteří na skále měli puštěnou hudbu z mobilu a hráli karty. Trochu jsme nechápali. V Česku by všude byli turisté a na nich vydělávající hoteliéři. Z horní stanice lanovky se rýsoval KrasnoJarsk, který leží mezi kopci. Město je ovšem zahaleno silným smogem. V centru města je místo slunce jen malý červený kotouč, viditelnost je velmi špatná. Celkově na nás město nepůsobí dobrým dojmem. V Krasnojarsku dnes přespíme. Původně jsme měli domluveno spaní na nábřeží, jak se později ukázalo, jednalo se o loď. Poměr cena, kvalita nám ovšem přišel bídný, a tak jsme našli pronájem celého bytu 5 km od centra. S Viktorií jsme se shodli, že do centra na prohlídku už zajíždět nebudeme a na cestě zpět město širokým obloukem objedeme. Dobrá zpráva je, že Viktoriina maminka nám od kamarádky zařídila daču na břehu Bajkalu na vesnici. Dača má tradiční ruskou Báňu, pec a záchod na dvorku. Bajkal je pár metrů od chaty a za chatou začíná tajga….
Kvízová otázka: Víte co se stane, když s Ladou Niva vjedete asi 80 kilometrovou rychlostí z kopce do poměrně prudké pravotočivé zatáčky?
Správná odpověď: Úlek protijedoucího Čecha díky efektnímu průjezdu zatáčkou dveřmi napřed ve svém pruhu.